Rozhovory

Úvod - Rozhovory - Petr Horálek

Zoznámte sa s ... Petr Horálek

Lovec slnečných zatmení

Donedávna ako vášnivý popularizátor pravidelne vítal návštevníkov pardubickej hvezdárne a sprevádzal ich tajomným svetom hviezd. Dnes ako profesionál sleduje bolidy v Ondřejove. Novinky z astronómie pútavým spôsobom tlmočí nielen prítomným návštevníkom, ale i rozhlasovým poslucháčom a čitateľom viacerých astro portálov. Kvôli okamžikom, pri ktorých sa zatajuje dych, neváha precestovať tisíce kilometrov, aby na oblohe zahliadol diamantový prsteň. Astronóm s dušou umelca, Petr Horálek.

    Petr Horálek, expedícia Čína 2009

Foto: Lorena Sanvitale

Ako chlapec si spoznal "Veľký voz" vďaka svojej babičke, onedlho už viedla tvoja cesta na pardubickú hvezdáreň, to si mal 11 rokov. Postupne si sa stal vášnivým astronómom, ale to ešte automaticky neznamená zvoliť si skúmanie hviezd za svoju profesiu. Čo ťa k tomu doviedlo?

Moje vášeň k astronomii je jako životní styl. Člověk má rád motorky, jiný zase surfování, za životní styl se dá považovat i fanouškovství při fotbale. Vždycky je to ale jenom koníček, se kterým jste spjati a který vás v podstatě po zbytek života formuje. A stejně jako v jiných oblastech i v astronomii si člověk mnohdy říká, že je to jen záliba, které se chce věnovat ve volném čase. I to byl můj záměr - věnovat se jí ve volném čase.

Jenomže čím víc se mi tahle krásná věda (a hlavně ta její praktická část spjatá s noční oblohou či mimořádnými úkazy) zarývala pod kůži, začal jsem si záhy uvědomovat, že to není jen koníček, ke kterému se vracím ve volném čase, ale že ji "tahám" prakticky kamkoliv. A že vlastně nic jiného mě samotného víc neformuje, než právě tohle. S nadšením jsem svou vášeň k hvězdám a nebi neskrýval před nikým a tak velmi rychle to vzalo za své, že jsem byl seznámen s mně podobnými lidmi, ti mě seznamovali s dalšími a cestička se rychle sama vyšlapala k cíli - práci v Astronomickém ústavu v Ondřejově. Mezitím jsem ještě stihl vystudovat bakalářský program astrofyziky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, ale především jsem zůstal věrný tomu nejbáječnějšímu, co poloprofesionál může dělat - popularizaci astronomie.

Pardubice, mesto kde si vyrastal, sú známe svojimi chutnými perníkmi, či slávnymi dostihmi - Veľkou pardubickou. V meste má však dlhú tradíciu i astronómia a jej popularizácia. Jej počiatky sú spojené s menom baróna Artura Krausa, ktorý študoval u slávneho francúzskeho astronóma C. Flammariona. Ako a kedy si sa začal venovať popularizácii ty?

Asi rok po nástupu do astronomického kroužku na pardubické hvězdárně, kdy mi bylo 11 let. Ono to vcelku vyplynulo z tamního prostředí i společnosti. Vašek Knoll, vedoucí kroužku, byl především šoumen, který jaksepatří směřoval naše stmelené jádro nadšenců ke ztrátě ostychu před veřejností. Na lidové hvězdárně v tomto poměrně malém městě zkrátka tréma nemá co dělat, navíc když se člověk trochu naučí před návštěvníky vystupovat a najde si tu cestičku lemovanou svým vypěstovaným osobitým nadhledem, pak není problém se návštěvníkům věnovat. A co víc - je to zábava. V této fázi uvědomění mi bylo tak kolem těch 14 let a vzhledem k mé vášni k psaní už to nebylo daleko k popularizaci astronomie formou psaní článků.

Moje představa o popularizaci astronomie tkvěla především v převedení dojmů z mých osobních zážitků na lidi. Jak Vašek vždycky říkal, "Musíš ty lidi naočkovat." Přiznám se, že v 11 letech jsem na metafory moc nebyl a fakt jsem si myslel, že Vašek někde schovává injekci.

A má představa tím ještě nekončí - abych byl úplný, nesmím zapomenout na to, co vždy říkával baron Artur Kraus, slavný pardubický rodák a mimo jiné astronom (po němž nese pardubická hvězdárna jméno). Jeho slova zněla přesně: "Astronomie by jako věda neměla významu, kdyby zůstala jen v hlavách povolaných."

Takže šířit nejen to nadšení, ale ukázat krásu astronomie jako vědy obecně, neboť to zdaleka není jen nudná matematika a fyzika, jak si mnozí myslí. Je to o tom, co jsme, kdo jsme, kde jsme a jak jsme vlastně malí. O tom, jak pomíjivý a paradoxně právě tak důležitý je život. Vždyť právě proto je častokrát astronomie označovaná jako "Královna věd".

Foto: ČTK, Jakub Macháček
Hvezdáreň barona Artura Krausa, Pardubice

Tak ako nie každý amatér sa stane profesionálnym astronómom, rovnako nie každý vyštudovaný astronóm sa nakoniec bude astronómiou živiť. Ako si predstavuješ svoje pôsobenie ako profesionálneho astronóma?

Já bych si dovolil začít z druhého konce pohledu - od amatérské astronomie. Ono když se řekne "amatér", často si pod tím mnozí představí spíše hanlivou narážku, která má o dotyčném vypovědět, že trpí mnoha nedostatky v daném oboru. Přitom tomu tak vůbec není. Slovo "amatér" by se totiž dalo volně přeložit jako "nadšenec". Oproti tomu profesionál je už člověk, který se danou věcí zabývá pro peníze, resp. je považován za kvalitu v oboru. Jenže praxe bývá taková, že většina profesionálů ve svém oboru již v sobě postrádá toho malého kluka, jehož oči se rozzářily při každém novém objevu, či každé další příležitosti něco ze svého koníčku zažít.

Takže moje představa je jednoduchá - mohu-li se tím živit, jsem jen rád. Ale v každém případě si v sobě chci i nadále zachovat toho "špunta", který dychtil po každé nové jasné noci nebo obecně po něčem, co ještě nespatřil. A myslím, že astronomie je jeden z těch oborů, který tohle v bohatém měřítku nabízí.

Astronómovia začínajú pracovať zvyčajne po západe Slnka, keď ostatní už smerujú z práce domov, teba však uchvátila rovnako ako nočná obloha i tá denná a na nej pozorovanie slnečných zatmení. Prvé úplné zatmenie si videl ako 13 ročný. Čím ťa tento úkaz tak očaril, že odvtedy neváhaš cestovať tisícky kilometrov, aby si mohol byť svedkom tohto jedinečného úkazu?

Byť moje první úplné zatmění jsem skutečně spatřil v roce 1999 v Maďarsku, tím "osudovým" zatměním bylo až to "turecké" o 7 let později. Tam jsem si totiž skutečně vychutnal celou tu kýženou atmosféru a navíc mám na něj dodneška (oproti Maďarsku) detailní živou vzpomínku, kterou si ještě víc vychutnám při zpětném shlédnutí videozáznamu, jež jsem při úkazu pořídil. Ono ne nadarmo se říká, že jde o asi nejkrásnější přírodní úkaz, jakého může být člověk svědkem. Pamatuji si dokonce krásný citát, který vyřkl krátce po zatmění v Turecku Vašek Knoll. Zněl takto: "Kterýmu jinýmu úkazu na nebi lidi zatleskají? Není prostě jiný."

Ten úžas tkví v tom, že jste v několika minutách svědky tolika jevů a změn, že zkrátka nemáte ani moc času si uvědomit, čeho jste právě svědkem, a ještě (dokonce) hodiny po tom se ze všeho teprve vzpamatováváte.

                                                Turecko 2006
Foto: H. a M. Druckmüllerovi

Všechno začne "nevinným" prvním kontaktem, kdy Měsíc dá najevo, že se máte na něco nezapomenutelného připravit. Vzrušuje vás už jen pocit, že jste na správném místě a ve správný čas. Že stojíte v cestě měsíčnímu stínu a ten už se na vás odněkud řítí rychlostí až 4000 km/h. Přesto je zatím klid, pouze pohled přes filtr na "ukousnuté" Slunce je poněkud atypický. Pod stromy můžete obdivovat krásné optické divadlo v podobě mnoha stovek tisíců malých srpečků vznikajících dírkovým jevem za pomoci skulinek mezi listím v korunách stromů, skrze které se ukousnuté Slunce na zem promítá. Když fouká a listí se třese, poblikávají tam ty mnohačetné srpky jak světlo na rozčeřené hladině vody.

Teraz sa mi vybavuje 11. august 1999 pri Balatone, v Zamárdi, Maďarsko. Bolo to presne ako opisuješ ...

Jenže to už čas spěje k totalitě, když přibližně 15 minut před začátkem úplného zatmění cítíte bez diskuze první náznaky jakéhosi šera. Stíny jsou pořád ostré, ale přesto máte takový zvláštní pocit sevření, který sílí s ubíhajícím časem. Slunce je prostě slabší, i když jej nezakrývají mraky a jeho svit je pořád ostrý. Navíc oči si na tmu za běžných podmínek zvykají tak, že přestávají vnímat teplé barvy a čím je větší šero, tím víc se vám zdá, že je vše tak trochu do modra. Zbývají minuty.

A pak už to přichází ráz na ráz. Obloha se začne dynamicky měnit. Část ze směru pohybu Měsíce je výrazně tmavší. Jste-li na kopci, měsíční stín v dáli vypadá jako blížící se hustý a neprůhledný bouřkový déšť. Pokud jste mezi stovkami nadšených lidí, davy začínají šílet, tleskat, ječet či křičet. Na obloze už jsou vidět nejjasnější planety a jejich svit poměrně prudce sílí. Při pohledu na Slunce už není třeba používat nutně filtr, je tam jen extrémně úzký stříbřitý srpek. Na zemi se (někdy) táhnou dlouhé střídavě světlé a tmavé pásy podobající se stínům vln na dně plaveckého bazénu. Anglicky mluvící v tu chvíli řvou "Shadowbands!" neboli letící stíny. V okamžiku, kdy ze sluneční fotosféry zbývá jen úzký proužek, obloha prudce tmavne a svět okolo vás se ukládá ke spánku. Květiny jsou zavřené, hmyz utichá svůj bzukot, ptáci i psi se tak nějak ztrácí z dohledu.

Kolem Slunce se prvně objevuje slabá koróna - stříbřitě modrá obálka plná četných paprskovitých struktur tvarovaných aktuálním magnetickým polem Slunce. Ačkoliv vypadá tak mysticky "chladně", je to ve skutečnosti nejteplejší část sluneční atmosféry. Nezakrytý zbytek fotosféry se mezitím rychle zužuje do protáhlého bodu a spolu s vnitřní korónou na pár vteřin předvádí snad nejznámější "zatměňový" zjev - diamantový prsten. Jakmile pohasínají poslední perličky fotosféry pronikající nad nerovnostmi měsíčního profilu známé jako Bailyho perly, nastává úplné zatmění Slunce. Kónus ticha a úžasu. Foukal-li vítr, v poklesu troposférické teploty rychle ustává. Byly-li na obloze řídké mraky, začínají se rozpadat. Teplota je citelně menší. V dalekohledu a někdy i očima vidíte narůžovělé protuberance - bublinky či výstřelky horkého plazmatu náhodně rozložené po okraji zakrytého Slunce.

Na pár desítek vteřin po začátku totality se také ukazuje v plné kráse narůžovělá chromosféra, kterou však Měsíc záhy zakrývá. Obloha je tmavě modrá, ale u obzoru přechází k soumračným barvám. Není tma jak v noci, spíš jak za pokročilého soumraku. Ale tak trochu jinak rozložená. Jste uprostřed měsíčního stínu, ale desítky kilometrů od vás na všechny strany je normální den. Jste toho svědky. Jste toho součástí. Žádná fotografie ani video nedokáže popsat to, co zažíváte při zatmění na vlastní kůži. Jsou to minuty, během kterých jen tajíte dech. A jak praví jeden můj oblíbený citát, život není o době, kdy dýcháte, ale o okamžicích, pro které dech tajíte...

Ako sa jedna cesta za úplným zatmením zmenila napokon na zvyk?

Každé zatmění je úplně jiné, tvar koróny se mění jak z hodiny na hodinu, tak i v rámci slunečního cyklu. V minimu sluneční aktivity naší mateřskou hvězdu snadno díky koróně poznáme jako magnetický dipól s mnohačetnými radiálními paprsky u pólů a dlouhými uzavřenými či otevřenými magnetickými smyčkami okolo rovníkových oblastí. Když pominu nesmírný vědecký přínos metodického pořizování digitálních snímků koróny (v čemž mohu být jako Čech hrdý, neboť právě čeští a slovenští vědci učinili v čele s Hanou a Miloslavem Druckmüllerovými malou vědeckou revoluci), je i každý "zatměňový" zážitek jiný.

Ovšem není to jenom o zatmění. Díky úkazu, který za jeden lidský život nastane přibližně 40x, a to vždy na jiném kusu světa, máte možnost procestovat vpodstatě celou Zemi. Zatmění je proto jakýsi scénáristický nástroj cestovatele, který se z astronoma obdivujícího zatmění neodkladně stane. Když jsem jel poprvé spontánně na zatmění - do Španělska na prstencové v roce 2005 (Maďarsko v roce 1999 byl plánovaný zájezd) - bylo to něco neuvěřitelně ozbrojujícího.

Ten pocit svobody, vzrušení i nadšení, které pro jednu věc spojilo několik lidí, mě přivedl na myšlenku, proč to zachovat jako jedinečnou vzpomínku, proč v tom nepokračovat. O půl roku později přišla cesta do Turecka, která do jisté míry byla též spontánní. Na obou těchto expedicích jsem cestoval s lidmi, kteří už aspoň jedno sluneční zatmění viděli a navíc se znali. Takže na expedici o dva roky později do Ruska bylo takříkajíc zaděláno. Po návratu z Ruska jsem si uvědomil, že spolu s cestou do Maďarska jsem vlastně cestoval už počtvrté a že se z toho stala tradice, kterou by nebylo špatné zachovat. A tak vznikl zvyk. Krásný zvyk.

Cestu za zatmením nie je jednoduché zorganizovať a zrejme jej financovanie je ešte náročnejšie. Ako sa ti, napriek tomu, podarilo navštíviť po Maďarsku i krajiny Ázie a naposledy i Cookove ostrovy?

Člověk musí vždy vzít v úvahu 4 věci: klimatologickou situaci, terénní dostupnost, finanční prostředky a politickou situaci. Protože pás totality přechází (pokud není jen v oceánu) vždy přes několik států, je možné si vybrat. A to především z hlediska klimatologických předpovědí (vpodstatě monopolním původním zdrojem jsou předpovědi vypracovávané Jayem Andersonem).

Na druhém místě je samozřejmě atraktivita navštívené lokace a možnosti dalších (nejen) astronomických zážitků. Naštěstí nadšenců expedujících za slunečním zatměním je celá řada (buďto vědců, nebo "jen" nadšenců, kteří zatmění chtějí vidět, anglicky známých jako Eclipse chasers), takže je téměř nemožné nenarazit i v tak malé zemí jako naše republika na někoho, s kým se na tu úžasnou cestu vydáte.

No a pak už je to jen o domluvě. Jeden zajistí ubytování, druhý zjistí podmínky dopravy v kýžené lokaci, další pak hlídá akční letenky a tak dále. Týmová práce vede k poznání členů expedice ještě předtím, než se na ní vydáte a o to víc se pak můžete těšit, že se cesta vydaří a budete tam bezpochyby obklopeni skvělými lidmi. Já už jednu takovou "partu" mám a cestujeme - je-li to možné časově i finančně - ve zhruba stejném složení.

Spomienky na Cookove ostrovy ...         ... súmrak v Tichomorí ...         ...Black Rock, Rarotonga
Foto: P.Horálek

Tvojim najbližším cieľom bude v novembri 2012 Austrália, už máš presnú predstavu o trase a cieli cesty?

Ano mám. V případě tohoto zatmění však asi není třeba tajit, neboť pás totality přechází jen přes malý úsek pevniny - severní poloostrovy v Austrálii. Východnější poloostrov v Queenslandu pak nabízí zatmění o délce přes 2 minuty na východním pobřeží ve výšce okolo 14° nad obzorem (západnější jen asi 2° nad obzorem, o délce něco málo přes minutu a půl). Přímo v pásu totality na zmíněném pobřeží leží poměrně velké a prý moc krásné město Cairns.

Rádi bychom vycestovali právě tam, podle počasí se pak v centrální linii totality případně přesunuli poněkud do vnitrozemí, které je ve znamení rozsáhlých stepí s kopcovitým terénem. Nebude tedy žádný větší problém tam najít dobré pozorovací stanoviště. Mimo zatmění se právě v těchto místech chceme zdržet kvůli pozorování listopadové (v Austrálii skoro letní) noční oblohy s minimálním světelným znečištěním a krásnou jižanskou přehlídkou objektů vzdáleného nebe počínaje výsostnými Magellanovými mračny.

Astronóm, ak nie je vyslovene "slniečkár", sleduje oblohu najmä v noci. Ktoré objekty nočnej oblohy pozoruješ najradšej?


Jednoznačně komety. Jsou prý jako ženy - krásné a nevyzpytatelné. Navíc jejích vizuální pozorování (zahrnující odhad celkové jasnosti komy) má i v dnešní době, kdy vládne CCD technika, velký smysl. Občas se ale přistihnu při touze projít si pár slabých objektů a se svým 0,35 m Dobsonem za kvalitních podmínek pročesávám nebeskou krajinu kvůli dostupným objektům vzdáleného nebe.

Jako každý pozorovatel však toužím naplnit sen spatřit všech 7 perel astronomie. To je takový neoficiální žebříček nejkrásnějších a nejvýjimečnějších úkazů na obloze. Patří mezi ně úplné zatmění Slunce, zatmění Měsíce, přechod Venuše přes Slunce, extrémně jasná kometa, meteorický déšť, silná polární záře a výbuch supernovy. K většině z nich už se mi poštěstilo, nicméně neznamená to, že bych si je nechtěl znovu zopakovat. A pak jsou tu ty, které budu rád, když vůbec uvidím. Jde o meteorický déšť a supernovu v naší Galaxii....

Si predseda Astronomickej spoločnosti Pardubice, píšeš články okrem iných i pre astronomické portály České astronomické společnosti (ČAS) a Expresné astronomické informace. Ako sa z niekoho stane redaktor www.astro.cz?

Jednoduše - prostě se ho zeptají, či by se nechtěl toho nelehkého úkolu shostit a on buď odmítne, nebo přijme. A já to přijal...

Není to však jen náročná a systematická činnost, ale také skvělý způsob, jak zůstat v obraze a v kroku se současnou astronomií, jak být v kontaktu se skvělými osobnostmi současné astronomie, jak sám sebe rozvíjet a uplatnit žádanou kreativitu a samozřejmě (především) jak zůstat věrný lidem jako popularizátor astronomie, když ostatní cesty z důvodu vlastního zaneprázdnění občas selhávají.

Prepokladám, že svoju rolu pri tejto ponuke zohral i fakt, že pútavo píšeš. Niekto má problém dať na papier jednu súvislú vetu. Nemôžeš zaprieť isté umelecké sklony, okrem písania tiež šikovne kreslíš, čo tiež využívaš pri svojich pozorovaniach ...

Kresba: P. Horálek

Jako malý kluk jsem moc rád kreslil, hlavně melancholické momentky ze života lidí. Poslední dobou se to zúžilo na portréty, především dívek. Když jsem nastoupil do astronomického kroužku a začal s pozorováními velmi rychle jsem se naučil vnímat proporce a hledat na pozorovaném objektu to, co dobové fotografie nedokázaly tak dobře vykreslit.

Uvědomil jsem si, že kresba je - pokud k ní budete přistupovat co nejobjektivněji - mocná zbraň při pořizování astronomického záznamu. Je to totiž bezprostřední výstup toho, co vnímáte očima a byť rozvoj CCD snímků a jejich následného zpracování jde rychle dopředu, lidské oko je stále v mnoha ohledech unikátní detektor. Nejde jen o vnímání například jemných struktur v pásech Jupiterovy atmosféry či těžce zaznamenatelné struktury ve Venušině oblačné atmosféře, ale též o obrovský dynamický rozsah, kterým náš přírodní detektor světla a obrazu disponuje. Díky tomu jsme schopni očima vidět zároveň struktury v komě komety (jety, vychýlené výtrysky) a v mnohem slabším chvostu, kam některé komární struktury přecházejí. A pokud to mohu zachytit kresbou, je to doslova každodenní výzva.

                                                                C/2006 P1 McNaught, kresba: P. Horálek

Barón Kraus ťa osobne inšpirovať nemohol, ale určite sa nájde astronóm, ktorého obdivuješ a je pre teba inšpiráciou a vzorom?

Pravdaže, je jich celá řada. A nemusím chodit ani příliš daleko. Mým prvním učitelem a skvělým přítelem byl už víckrát zmiňovaný Václav Knoll. Pardubický astronom a popularizátor, který se věnoval ze všeho nejvíc právě práci s mládeží a tu s velkým nadšením doslova zahlcoval taji astronomie. Byl to skvělý vůdce, který dokázal všechny nesmírně silně stmelovat a když viděl, že něčí nadšení k astronomii je jen o něco větší než u jiných, obětoval pro něj první poslední. Jednou řekl, že dobrého učitele překoná jeho vlastní žák. Jestli se ale díky mně nakonec stal dle jeho přání tím dobrým učitelem, se již asi nedozvím. Před rokem po dlouhém boji (10. února 2010) podlehl zhoubnému nádoru.

Právě Václav Knoll mě v astronomii "naočkoval" dechberoucím skvostem známým jako úplné zatmění Slunce. Stačilo jej dvakrát spatřit (v Maďarsku v roce 1999 a v Turecku o 7 let později) a bylo vymalováno. Okamžitě jsem začal dychtit po dalších zatmění a nejen těch slunečních. Nakonec se stal ze mě dle slov mých kolegů takový český Espenak. Člověk, který pro českou (a slovenskou) kotlinu připravuje předpovědi a podrobné informace o viditelnosti měsíčních a slunečních zatmění i tranzitů planet přes Slunce na mnoho let dopředu.

Ale jak jsem říkal, Vašek Knoll nebyl jediný. Mými vzory jsou především ti, kteří dokázali tolik jen vlastním úsilím, které v nich neutuchajícně přetrvává, a i přes obrovské úspěchy zůstávají mnohdy (mohou-li) ve stínu jinak zasloužené slávy i uznání. Naštěstí je to uznání neminulo. Prvním z nich je Martin Lehký, snad ještě stále nejlepší vizuální pozorovatel komet v České republice, který se poslední dobou věnuje především fotometrii proměnných hvězd. Jeho rozsah znalostí a schopností v celém oboru astronomie je pro mě naprosto neuvěřitelný, i když sám Martin to o sobě nikdy při své skromnosti nepřizná.

Na stejné laťce stojí Kamil Hornoch, v současnu pracující jako pozorovatel v AsÚ v Ondřejově. S Martinem jsou si v mnoha ohledech velmi podobní (ostatně jsou to velcí přátelé). Nemohu však zapomenout na třetí osobu s nesmírným talentem a obrovskou skromností - je jí pracovník brněnské hvězdárny a planetária Pavel Gabzdyl. Jeho zevrubný průvodce "Prohlídka Měsíce" mi vyráží dech. Kolikrát si říkám: "Jak tohle mohl udělat jeden člověk?" A není to zdaleka jen jeho průvodce po našem nejbližším sousedovi, co dělá z Pavla jedinečného českého popularizátora astronomie.

Knihy sú cenným zdrojom poznania pre každého začínajúceho astronóma. Aká je tvoja obľúbená astronomická kniha?


David H. Levy: Astronomie I. Na to mám jednoznačnou odpověď - "Astronomie I" od Davida H. Levyho, slavného astronoma a objevitele několika komet (což se na knížce příjemně odráží). Je to naprosto úžasná knížka pro začínající nadšence, ke které se s nostalgií vracím i po tolika letech a která dle mého soudu obsahuje v perfektní rovnováze ilustrační a informační část. Kdysi dávno ji měl na jednom táboře jeden kluk a já si nemohl pomoc a pořád jsem si jí půjčoval. Během toho tábora jsem měl narozeniny a domů jsem přijel až po nich. Psal jsem pohledy rodičům a psal jsem jim pořád o té knize. Neumíte si představit tu radost, když jsem ji během opožděných oslav objevil mezi dárky...

Nicméně dovolil bych přeci jen ještě zmínit další dvě příčky. Na stříbrném místě je pro mě už dnes též nostalgická kniha "Souhvězdí" od Antonína Rükla. To, co z ní činí tak neobvyklé knižní dílo, jsou ilustrace. Ač by se mohlo zdát, že jde o fotografie objektů vzdáleného nebe, skutečnost vás při pohledu na ně doslova uzemní. Jde o precizní malby samotného autora. Josip Kleczek: Velká encyklopedie vesmíru

Bronzová příčka jednoznačně patří veledílu Josipa Kleczka - "Velká encyklopedie vesmíru". To mnohaleté úsilí, které do ní autor vložil a které se do puntíku vyplatilo, je z ní cítit už při otěžkání na klíně, než ji čtenář vůbec otevře...

Vráťme sa trochu do minulosti a popusťme uzdu fantázii. Ak by si mohol stretnúť niekoho z velikánov astronómie, s kým by si sa rád porozprával a o čom?

Když o tom tak přemýšlím, asi bych nešel moc daleko do světa ani hluboko do minulosti. Moc rád bych si popovídal s velkým českým astronomem Lubošem Kohoutkem, který byl mimo mnoho jiného objevitelem jedné z nejzajímavějších komet minulého století. A asi není překvapením, že právě o té kometě.

A pokud přeci jen chcete nějaké cizí jméno a historičtější kontext, rád bych se setkal s pány Arturem Eddingtonem a Edwinem Cottinghamem, kteří se hrdě vydali do Guinejského zálivu pozorovat v roce 1919 zatmění Slunce s cílem potvrdit Einsteinovu teorii relativity. Jejich strastiplná a v závěru úspěšná cesta rozhodně nebyla žádný med, jak to známe ze "zatměňových" expedic současných, a tak bych si s obrovskou chutí i obdivem rád celý ten jejich cestovní zážitek včetně pozorování onoho kýženého zatmění poslech ...

Otázka na záver: Čo je najväčšou odmenou pre popularizátora astronómie?

Je to ten hluboký pocit, že to má smysl. Že chvíle strávené s veřejností daly právě té veřejnosti kýžený zážitek, a to prostřednictvím nadšeného popularizátora (nebo aspoň jeho textu). Že ten svět hvězdařiny jim skutečně není cizí a že mají tu chuť nejen vědět víc, ale také znát věci uvedené na pravou míru. Že se nenechají obalamutit širokým spektrem pavěd pro ukojení své senzace a že senzaci vidí i za "suchou" vědou. A že tu "suchou" vědu ale popularizátor dokázal osladit natolik, až s ní zaujal. To je podle mě největší odměna - to vědomí, že dokázal vplout do nedůvěřivé a nechápavé duše návštěvníka a podařilo se mu najít to skryté pouto, na kterém je už pak poměrně snadné dál stavět. Umí to skutečně málokdo a přiznám se, že i já se mám pořád hodně co učit ...